Poezie, psaní a mé kecy

Je listopad pochmurné období Začíná být zima a už je chladno Temnota mou cestu zdobí Tak to je když tě sešlou na dno Lidé mne zničili s úsměvy ve tváři Hodili na nejnižší dno do temnoty Úsměv co ztratil záři Ve světě mezi roboty Je listopad prší na pustou zemi A já pláču v bolesti v koutě pokoje Tak tvář černým závojem zahal mi Tak dopadne ten kdo mrtvé miluje Láska k mrtvému andělovi s křidlama Který mne i po smrti chránil Kreslit na zem ochraný kruh křídama Ale někam ses vytratil, ztratil Už tě nevídám jen v temných snech Chránil jsi mne a já tě viděla Chci zůstat v těch dnech A naprit chybu, srdce své jsem zabila Chyba, ktarou nejde vrátit zpět Která bolí a ničí mne to Uvnitř mne jako žíravina ani pár vět Je mi příšerně a smutno Je jedno jestli je listopad Ničí mne to několik let Byl to krutý držkopád jako vodopád Mé srdce je dávno jako led Se slzami a knihou v rukou Četba jako mè vzpomínky Chci být se svou l

Mám nějakou depresi ze všeho. Z lásky, života, smrti, lidí, tohoto prohnilého světa. Je mi čím dál hůře. Hruď se mi svírá divným tlakem tak, že jako bych se dusila. Divně stažený hrudník takovou divnou bolestí, že se to nedá popsat. Něco jako bodavá a palčivá bolest. Jako rakovina co mne rozežírá kousek po kousku. Je to jako radiace uvnitř mne. Jako bych uvnitř hořela. Taková štiplavá divná pachuť. Prázdnota a temnota by se dala krájet. Čím dál více nepřátel...pomluvy..zlé hnusné slova o mne druzí říkají a to se přede mnou tváři jako svatý petr třeba. Pláč zlomených srdcí mi bije do uší. Pláč mrtvých šlyším ve své hlavě. Je mi mdlo ze všeho jako bych se měla skácet k zemii když na ni sedím. Tělo se klepe a chvěje. Máma mi to stále nevěří a myslí si, že přeháním. Ale my s jistými lidmi víme svy. Oni ví jak to je doopravdy. Snaží se mne chránit před zlým světem tam venku za mlžnou oponou..a já se chci stát tou mlhou..rozpustit se v matičce zemi..mám chuť akprát na to zemřít. A proč ne? P

Dhake a Lili spolu byli už dlouho, ale Lili se bála, že když je Dhake člověk tak, že může kdykoli zemřít. Protože Dhake byl jen člověk. I když mu bylo šestnáct tak se o něj moc bála. No na to ho moc milovala. Dhake se ji snažil ukliďnovat, že jen tak nezemře. Ano, ale i tak se Lili rozhodla, že vymyslí spůsob aby byl jako oni. Byl mladý takže by to chtělo mladý strom jako byl on. A nějak upravit jeho duši ne jen ji připoutat ke stromu. To bylo moc jednoduché. Přemýšlí. O tom jak ho dostat úplně do jejich světa. On věděl, že po tom Lili touží, ale kdo by jim pak pomáhal? Při jejich nedůvěřivosti? Toť záhadou, že? Ale i tak Lili měla plán. Vytvoří mu novou duši tu pak připoutá ke stromu. Ale nejprve ten nový strom musí trochu vyrůst. Tak ho poslala pro semínka. Aby mohla nový strom zasadit do půdy. A pak se musí počkat než vyroste, alespoň trochu. Dhake tedy šel pro semínka do města. Když po pár hodinách přišel tak Lili zasadila semínko vedle ní. Chtěla aby Dhake byl vedle ní. Napořád. N

Fajn jelikož blog.cz pořád poslední dobou nejde a nic nenačítá tak jsem tu. Tady si říkám Erin Vampire Rose. Ano prostě Erin. Už jsem se úplně naštvala na blog.cz takže jsem pochopila konečně proč většina přechází na blogspot z blog.cz. Jsem tu. Tady budu aktivní. Protože s blog.cz už asi končím, protože tam furt něco nejde. A já na to nemám nervy. Takže budu především zde. Toto je blog kde budu psát básně, příběhy, povídky a občas takovéto žvásty jako tento. Snad se vám milí čtenáři tento web bude líbit. Změnila jsem trochu taktiku psaní, ale ne ve všem. S pozdravem vaše Erin.

Avríla byla konečně šťastná a po té dlouhé době konečně se svou dávnou láskou. On měl dlouhé bílo červené vlasy, chodil též ve viktoriánské gothice jako ona. Co chcete od démonických andělů? Aby byli barevní jako na maškarní? Né to by vážně nešlo. Měli černé oči a obří černé křídla. Ona měla dlouhé černo rudé vlasy. Jejich láska překonala věčnost času. Jsou to Děti vesmíru. Ano tento pár patří k dětem vesmíru. Pohází z planety Luciquare. Měsíční palác. V jejich světě žijí démoni a andělé. A pár Bohů, ale každé bytosti mají jiný svět a jinou dimenzi. Tento svět je obrovský a je v něm mnoho malých světů. Ale jsou průchozí dimenzionálními branami. Těmi se dají světy procházet. Občas se někdo jde podívat do jiných sfér našeho velkého světa. Nás všech domov je vesmír. A ve vesmíru je mnoho sfér a dimenzí. Avríla je princezna noční oblohy a hvězd a on pán nebe. Jsou to sourozenci proto je jejich láska v jejich světě zakázána. To je v jejich světě zakázaná láska. Ale na lidském světě to nikdo

Bydlela v domě u moře. Ve starém viktoriánském domě. Kolem domu rosty rudé růže. Codívala si číst do altánu na zahradě. Bylo ji sedmnáct. Žila zde u dědy a babičky její rodiče pohltilo moře na pracovní cestě. Když byla tehdy ta obrovská bouře. Často cestovali za prací do neznámých končin, alespoň pro ni. Trápilo ji to. Chyběli ji rodiče. Už jsou to čtyři roky co zemřeli a ztratili se v hlubinách moře. Neměli ani pohřeb, protože se jejich těla nikdy nenašla. Avšak občas je viděla v domě či ve škole. Ale nikomu to neprozradila, brali by ji za blázna. Avšak jednou slyšela babičku jak říká dědovy, že viděla její mámu. Tak se Gorie odvážila to prozradit babičce. Babička ji řekla, že jsou asi blázni obě, když ji obě vidí. Nu asi na tom něco bude. Prostě vidí jejich duchy. Gorie Mori cítila, že její tatínek se reinkarnoval zpět na tento svět. Nějak se ji po jejich smrti otevřela brána do jiných dimenzí a světů. Postupem času už viděla i jiné bytosti a zjišťovala, že s nimi umí komunikovat. Z

Už je chladno blíží se zima Listopadové období deprese V mé mysli tma Tělo co se třese Chladem a depresí Avšak i tak podzim miluji To pochmurné počasí Světlo zabiji Temnota tohoto světa A tíha žití Nestačí jedna věta Ani milion slov pro nežití Když srdce přestane bít Rozevřou se má křídla? Já nechci žít chci odejít Jen tebe jsem milovala Ty jsi tam a já zde Sama v temnotě Mám tě hledat kde? Sama v samotě Tichý pláč mezi bílými stěnami Nakonec zůstaneme sami

Tato povídka bude o dětech vesmíru. Jelikož miluji vesmír a jsem posedlá vesmírem tak tato povídka bude o vesmíru a různých smyšlených bytostech a postavách co mne napadnou. Poslední dobou místo hororů mám chuť psát spíše fantasy a co mne napadne. Jelikož miluji obrázky vesmíru, nebe, měsíce a všeho okolo toho tak jsem se rozhodla ty obrázky využít do povídky, protože mne různé obrázky inspirují k příběhům a povídkám. Děti vesmíru budou asi delší vyprávění podle toho co mne napadne k tomuto tématu. Ale už mám trochu myšlenku o čem by to zhruba bylo, ale necháme se všichni překvapit co můj mozek zrodí? Přeji příjemnou zábavu. Vaše Erin..

Dhake objal Lili. Lili ho nadevše milovala a byla ráda, że pomáhá jejich druhu a jejich světu. Též byla vděčná, že ho tento svět přijal. Liliana byla nádherný strom. No ani v " lidské podobě " moc jako lidé nevypadali. Ale i tak nebyli vidět. Byli to především lesní bytosti. Napůl "lidé" napůl stromy. Ve dne vypadali jako " lidé " v noci jako obyčejné stromy. Les byl jejich domov. Milovali lesy a přírodu. Byli zde i květinové bytosti. Květinový lidé to měli naopak. V noci žili ve hmotných tělech přes den spali jako květiny, ale lidské oko tyto změny nedokázali vnímat. Pro normální lidi to vše působilo stejně. Dhake byl spojenec lesů a bytostí. Předával vzkazy a informace do jiných lesů. Dhakemu bylo šestnáct let a Lili bylo 350 let. Tyto bytosti jsou hodně staré. Avšak každá z bytostí má jiné stáří. Vládce těchto bytostí Loran byl ze všech nejstarší, proto byl vládce. Loranovi je 156 000 let. Ano je to mnoho dlouhá doba. Je krásný. Jeho královně je 153 000

Tato povídka bude o životě v lese. Dalo by se říci, že o lesních lidech. No spíše zvlástních bytostech, které jsem vymyslela. Dostala jsem nápad na novou povídku. Měla by mít tak zhruba pět dílů nic moc dlouhého. Ano bude to o úplně jiném lesním a přírodním světě dle mé fantazie. Prostě co mne zrovna napadne. Tak snad se vám můj nápad a svět bude líbit. " Lili?" volal Dhake na svou přítelkyni. Lili se otočila a políbila ho. " Ano? Drahý?" usmála se. " Miluji tě. Avšak budu muset jít řešit problémy." opáčil. Dhake byl jen člověk, ale tento svět ho přijal. I když byl jen člověk tak tomuto světu hodně pomáhal. Jediný Dhake z lidí mohl vidět existenci toho světa. On jediný z lidi byl a měl dovoleno být součástí tohoto světa. Avšak tento svět potřeboval někoho kdo nebude mít v jistém slovasmyslu ono prokletí. Lesní bytosti jsou v podstatě jen stromy.  Ve dne jsou lidmi a když padne tma musí už být jako stromy na svém místě. A kdo to nesti

Obloha tmavne blíží se déšť Slzy tečou po tváři Jak dlouho to budu muset nést Tvář co ztratila záři Věci co ji zničili život Lidé co ji poslali na úplné dno Je jako sloup času robot Neříká se to snadno Je to jako se topit a neumět plavat Jako hlubiny oceánu v bouři Jako z hrobu vstávat Tak není vidět úsmev ve tváři Kam poděla se oblohy záře? Černé těžké mraky Není mi vidět do tváře Život bez lásky

Zrovna venku padal déšť k zemi když seděla v rohu svého pokoje a prohlížela si jeho fotografie se slzami v očích a takovou bolestí na hrudi, že to nejde popsat slovy. Je mrtvý. Tato myšlenka ji ničila. Její černo červené nehty se ji zajíryvali do kůže. Plakala žalem. Tuto ránu nikdo nikdy nezahojí. Srdce ji pukalo bulestí. Pořád ho měla v hlavě. Milovala ho tak moc, že se pokoušela zabít aby byla s ním. Láska na první pohled. Je to dávno co ho tam tehdy spatřila. Je to dlouhá historie. Vše je to v její hlavě. Vzpomínky na lidi co její život opustili nyvždy. Na to kdo všechno ji srazil na nejnižší dno ze kterého se už přes tři roky nedokáže zvednout. Vše se sere tři roky v kuse a ona to už nedává. Chce prostě zmizet navždy někam pryč. Zemřít. To co hledala celý život našla až ve smrti. To co by zabilo i vola s ní nic neudělalo. Tolik prášků hrstí ani s vodkou a vínem ji to nezabilo. No tehdy vlastně ochutnala smrt. Ten klid. Tehdy ji andělé přivedli zpět. Její největší láska tentokrát m