Ve smrti
Zrovna venku padal déšť k zemi když seděla v rohu svého pokoje a prohlížela si jeho fotografie se slzami v očích a takovou bolestí na hrudi, že to nejde popsat slovy. Je mrtvý. Tato myšlenka ji ničila. Její černo červené nehty se ji zajíryvali do kůže. Plakala žalem. Tuto ránu nikdo nikdy nezahojí. Srdce ji pukalo bulestí. Pořád ho měla v hlavě. Milovala ho tak moc, že se pokoušela zabít aby byla s ním. Láska na první pohled. Je to dávno co ho tam tehdy spatřila. Je to dlouhá historie. Vše je to v její hlavě. Vzpomínky na lidi co její život opustili nyvždy. Na to kdo všechno ji srazil na nejnižší dno ze kterého se už přes tři roky nedokáže zvednout. Vše se sere tři roky v kuse a ona to už nedává. Chce prostě zmizet navždy někam pryč. Zemřít. To co hledala celý život našla až ve smrti. To co by zabilo i vola s ní nic neudělalo. Tolik prášků hrstí ani s vodkou a vínem ji to nezabilo. No tehdy vlastně ochutnala smrt. Ten klid. Tehdy ji andělé přivedli zpět. Její největší láska tentokrát musela přivolat anděli na pomoc, aby nezemřela.
Dva dny prospala. Už necítila hmotné tělo a jen radostně v takové euforii létala po astrálu. Ano tehdy ochutnala krásu a klid smrti. Tehdy už byla prakticky mrtvá. Jen andělé i když jim to dalo zabrat nakonec vrátili do života. To ji moc naštvalo. Nakonec se po dvou dnech probrala do toho zkurveného světa. Zkurveného života. Tak moc touží zase cítit ten pocit volnosti. Naprosté volnosti. Jak opouštíte hmotné tělo tak necítíte, že umíráte. Prostě jen přestanete cítit hmotné tělo. A pocítíte tu krásnou volnost. Tam už nic nebolelo. Zapálila si cigaretu a tiskla k sobě jeho černobílé fotografie. Jen přes fotografie a sny mohla být s ním. Moc ho milovala. Chtěla odejít za ním. Ale všechny sebevraždy i když byl po smrti ji překazil. Štvalo ji to. Chtěla být prostě mrtvá a utišit tu hroznou bolest. Deprese, bolest, úzkosti, noční můry. Už ji to nebavilo. Nebavilo ji to peklo ve kterém uvnitř sebe žila a nešlo to změnit. Byla hodně psychicky i fyzicky nemocná.
A to znemožňovalo normální život. Lidé ji od jejího narození nenáviděli. Nikoho neměla. Věčná samota. Forever alone? Psychopath? Ano byla šílený psychopat. Zešílela za ty události za poslední tři-čtyři roky. Vše se sere s úsměvem dál. Jak psychika tak zdraví. Vše se jen zhoršuje. Ani její psychiatrička si s ní už neví rady. Bere dost léků na maniodepresi. A hodně se její stavy zhoršují. Čas pro ni přestal existovst tehdy co se to stalo. Bolest! Zkurvená nolest! Jít cestou ke konci? A proč ne? Každý jednou zemře tak proč ne právě teď? Marný nudný život. Peklo je reálné je v její hlavě. Už prostě nemůže dál. Vše ji život vzal. Zkurvená minulost co ji bude pronásledovat do smrti. Co bude dál co ji čeká za další rány? Ne už nemůže. Stále přemýšlí jak se zabít, ale bojí se, že ji to opět překazí. Takže usoudila už tehdy kdy si prošla smrtí tak se znovuzroda a řekla si, že další pokusy jsou marné. Od té doby se už o žádnou nepokusila, ale přemýšlí jak to udělat aby to konečně vyšlo!...
Šla si číst do na zem. Byl listopad. Zrovna venku pršelo. A už byla tma a chladno. Seděla na zemi kde spala. A přemýšlyla nad vším možným. Začala číst další kapitolu knihy. Už byla za polovinou. Avšak odvíjející se děj ji vrhal ještě do větší deprese. Příběh je o tragické lásce, kde té dívce zemře přítel ve válce a jeho duch za ní chodí. A přesně toto se ji dělo když zemřela její láska. Poslední kapitoly ji připomínají ji a její mrtvou lásku. Též za ni chodil jeho duch, ale už ho nevidí jen občas cítí jeho přítomnost vedle ní. Ano vždy když o něm píše příběhy jako by ji sledoval z prázdnoty kolem ní. Neviděla ho, ale cítí. Milovala ho jako nikdy nikoho. V další kapitole neudržela slzy. Plakala. Tolik plakala. Tolik to bolelo. Ostatní ji říkali zapomeň na minulost, ale ona na něj zapomenout nechtěla. Plakala tam moc, že nemohla dýchat. Chtěla být s ním. Navždy. Kdekoli. Zapalila si cigaretu. Dokouřila. Vystřelila si mozek.
Dva dny prospala. Už necítila hmotné tělo a jen radostně v takové euforii létala po astrálu. Ano tehdy ochutnala krásu a klid smrti. Tehdy už byla prakticky mrtvá. Jen andělé i když jim to dalo zabrat nakonec vrátili do života. To ji moc naštvalo. Nakonec se po dvou dnech probrala do toho zkurveného světa. Zkurveného života. Tak moc touží zase cítit ten pocit volnosti. Naprosté volnosti. Jak opouštíte hmotné tělo tak necítíte, že umíráte. Prostě jen přestanete cítit hmotné tělo. A pocítíte tu krásnou volnost. Tam už nic nebolelo. Zapálila si cigaretu a tiskla k sobě jeho černobílé fotografie. Jen přes fotografie a sny mohla být s ním. Moc ho milovala. Chtěla odejít za ním. Ale všechny sebevraždy i když byl po smrti ji překazil. Štvalo ji to. Chtěla být prostě mrtvá a utišit tu hroznou bolest. Deprese, bolest, úzkosti, noční můry. Už ji to nebavilo. Nebavilo ji to peklo ve kterém uvnitř sebe žila a nešlo to změnit. Byla hodně psychicky i fyzicky nemocná.
A to znemožňovalo normální život. Lidé ji od jejího narození nenáviděli. Nikoho neměla. Věčná samota. Forever alone? Psychopath? Ano byla šílený psychopat. Zešílela za ty události za poslední tři-čtyři roky. Vše se sere s úsměvem dál. Jak psychika tak zdraví. Vše se jen zhoršuje. Ani její psychiatrička si s ní už neví rady. Bere dost léků na maniodepresi. A hodně se její stavy zhoršují. Čas pro ni přestal existovst tehdy co se to stalo. Bolest! Zkurvená nolest! Jít cestou ke konci? A proč ne? Každý jednou zemře tak proč ne právě teď? Marný nudný život. Peklo je reálné je v její hlavě. Už prostě nemůže dál. Vše ji život vzal. Zkurvená minulost co ji bude pronásledovat do smrti. Co bude dál co ji čeká za další rány? Ne už nemůže. Stále přemýšlí jak se zabít, ale bojí se, že ji to opět překazí. Takže usoudila už tehdy kdy si prošla smrtí tak se znovuzroda a řekla si, že další pokusy jsou marné. Od té doby se už o žádnou nepokusila, ale přemýšlí jak to udělat aby to konečně vyšlo!...
Šla si číst do na zem. Byl listopad. Zrovna venku pršelo. A už byla tma a chladno. Seděla na zemi kde spala. A přemýšlyla nad vším možným. Začala číst další kapitolu knihy. Už byla za polovinou. Avšak odvíjející se děj ji vrhal ještě do větší deprese. Příběh je o tragické lásce, kde té dívce zemře přítel ve válce a jeho duch za ní chodí. A přesně toto se ji dělo když zemřela její láska. Poslední kapitoly ji připomínají ji a její mrtvou lásku. Též za ni chodil jeho duch, ale už ho nevidí jen občas cítí jeho přítomnost vedle ní. Ano vždy když o něm píše příběhy jako by ji sledoval z prázdnoty kolem ní. Neviděla ho, ale cítí. Milovala ho jako nikdy nikoho. V další kapitole neudržela slzy. Plakala. Tolik plakala. Tolik to bolelo. Ostatní ji říkali zapomeň na minulost, ale ona na něj zapomenout nechtěla. Plakala tam moc, že nemohla dýchat. Chtěla být s ním. Navždy. Kdekoli. Zapalila si cigaretu. Dokouřila. Vystřelila si mozek.
Komentáře
Okomentovat